Když mi bylo kolem čtyř nebo pěti let, dala nám každému paní učitelka ve školce do ruky květinu pro maminku k MDŽ. Zdánlivě tak nevinná událost se mi vryla hluboko do srdce a nikdy jsem na ten okamžik nezapomněla. Oněměla jsem. Nic krásnějšího jsem předtím neviděla. A jak úžasně voněla. Okolní svět jakoby zmizel a já jsem zírala na ten skvost. Studovala jsem každý detail květu. Květinu jsem ze školky nesla sama, protože jsem ji odmítala svěřit někomu jinému. Zeptala jsem se mamky, co to je. "To je narcis", zněla odpověď. Slovo pro mě tenkrát velmi složité, které jsem nikdy neslyšela a které jsem si několikrát musela hlasitě opakovat, abych si ho zapamatovala. Doma jsme ho daly do skleněné vázy na poličku v ložnici. Většinu času jsem trávila s květinou, protože v její přítomnosti mi bylo velmi dobře a mé srdce se radovalo. Stále jsem jí opakovala, jak je krásná. Ráno jsem se budila s myšlenkou na ten žlutý zázrak a první cesta vedla právě do ložnice k narcisce. Když uvadla, odešel mi přítel.