Prosinec 2014

10.12.2014

Poslední měsíc je možné se do Slunce dívat jen sporadicky. Zamračené dny převažují nad dny slunečními, což je výborná příležitost ponořit se hlouběji do zpracování témat a inspirací, které mi Slunce během předešlého slunečného období otevřelo. Nepřijetí a vzdor vůči oblačným dnům bez Slunce přináší vnitřní konflikt, který se brzy projevuje i na úrovni fyzické ve formě různých bolestí po těle. Dnes po delší době co jsem mohla spatřit Slunce a 30 minut se do něho při jeho západu dívat jsem si uvědomila, jak velkou vibrační změnu a nové informace přináší. Ano, po tolika temných dnech opět přišlo světlo - "nové světlo". A hlavním předmětem zájmu je opět a zase detoxikace fyzického těla. Čím čistší tělo, tím více informací které Slunce přináší dokáže přijmout a zpracovat.

24.12.2014

Od 18.12 jsem zahájila devítidenní půst jen o vodě. Důvodem byla vnitřní touha přijmout co možná nejvyšší frekvence, kterými jsme během slunovratu obdařeni. Na Štědrý den vyšlo po dlouhé době Slunce a otevřelo svou láskyplnou náruč, tak jak to jen ono dokáže. Přestože jsem absolvovala dlouhou vycházku a před západem foukal silný mrazivý vítr, Slunce dokázalo zahřát mé srdce. Sungazing při západu Slunce 10 minut.

25.12.2014

10 minut sungazingu při západu Slunce probíhalo za silného ledového větru jako předešlý den.

29.12.2014

Tento den jsem ani nepřemýšlela o tom, že bych viděla Slunce. Od rána jsem se chystala k odjezdu navštívit svého bratra, a protože Abby cestovala také, vyběhla jsem s ní alespoň na půl hodiny ven, než vyrazíme na cestu. Bylo krásně bílo a jak jsme stoupaly do kopce, uviděla jsem nad obzorem ohromné odpolední oranžové Slunce. Nemohu říci, že by svítilo. Nedělalo ani stíny. Jen tak stálo na obloze a veškeré mraky ho obeplouvaly. Jedinou reakcí na informace, které z tohoto Slunce v jeho posvátném světle přicházely byl nezastavitelný proud slz. Po dvaceti minutách, kdy Slunce překryly mraky jsem se přistihla, že sotva dýchám, a že Abby, ač mohla celých těch dvacet minut pobíhat po louce, mi seděla u nohy na kterou se silně tiskla a celých dvacet minut se mnou hleděla do ohromného oranžového kotouče.

Dar zimního slunovratu

Letošní podzim a celé období až do zimního slunovratu bylo pro mě velmi intenzivním obdobím práce se svými stíny,konfrontace se svou vnitřní podstatou a hlavně sebepřijetím.

Na jaře 2014 jsem jednoho dne během dívání do zapadajícího Slunce obdržela velmi jasnou zprávu, že mohu léčit druhé. Než jsem stačila oponovat tím že nevím jak, najednou jsem velmi dobře věděla jak a co mám dělat. Mé tělo a celá má vnitřní podstata věděla co dělá, jakoby se jednalo o něco, co je mi velmi přirozené. Slunce mě v této činnosti velmi podporovalo a čím více energie jsem dávala druhým, tím více jsem od Slunce dostávala. Ale jistá část mě samé měla problém tuto záležitost přijmout. Vesmír sám posílal ty, kteří potřebovali pomoci s léčením na energetických úrovních. Ti, kteří se rozhodli pro zdraví se vyléčili nebo se zdárně léčí. Čím více lidí se léčilo nebo se jim rázem začaly plnit životní sny a měnit život, tím více rostla má averze vůči této schopnosti a vůči sobě samé. Čím více lidé srdečně děkovali za pomoc, tím více vzteku jsem cítila sama vůči sobě. Tyto šťastné konce mi přestaly přinášet radost. Vše vygradovalo tím, že mě začali velmi iritovat všichni léčitelé a duchovní lidé, kteří se snažili předávat své poznatky druhým. Přitom dělali to samé co já a jejich názory a postoje jsem uznávala a chápala. Pro mě je největším štěstím a radostí každé nové pochopení a uvědomění, ke kterému dorostu a které mohu sdílet. Proto jsem nechápala tento vnitřní konflikt o kterém jsem věděla, že mi druzí jen zrcadlí. Tato averze narůstala až jsem pochopila, že je třeba najít pravou příčinu této rozpolcenosti. Našla jsem ji v dětství, kdy mi nebyl dán prostor projevit se v oblastech, které mi byly blízké a které mi byly dány do vínku v podobě lásky k umění a ručním pracem, jelikož toto mé zaměření a silná touha po hrnčířství ohrožovala vizi jednoho z mých rodičů jakým směrem by se měl můj život odvíjet, abych společensky a materiálně ve svém životě obstála. Zamítání mých názorů a inspirací, které se nesetkaly s pozorností, uznáním a pochopením, ale spíš panikou a strachem kam by až tato aktivita mohla zajít, ztratila jsem víru a sebevědomí ve všem, co skrze mě přicházelo.

Když jsem prošla dlouhou cestu a uvědomila si svůj velký dar ještě jsem netušila, že ho musím umět plně přijmout. Mým největším darem bylo a je neoblomné vědění a cítění toho, že žádná nemoc není nevyléčitelná. To jsem na sobě celý svůj život také úspěšně praktikovala. I jedince, kteří jsou označeni za terminálně nemocné vidím a vnímám jako naprosto zdravé, vitální a šťastné, ve své plné síle. Každé mé onemocnění mi přineslo hluboké poznání, vlastní zkušenost a pochopení. Některé neduhy trvaly i celé roky než mě dovedly ke kořenové příčině problému. Ale o to větší a hodnotnější bylo poznání, které mi toto onemocnění přineslo. Kromě chirurgického zákroku který jsem podstoupila v sedmi letech mě nikdy nevyléčili lékaři. Vždy jsem se vyléčila sama, jelikož mě zajímaly příčiny mých onemocnění. Ptala jsem se a vždy mi bylo odpovězeno.

Došla jsem k vnitřnímu smíření. Hluboce jsem ocenila, oslavila a pochopila svou vlastní jedinečnou životní cestu. V ten moment mě přestali iritovat stejně zaměření lidé, konzultace a sdílení vlastních zkušeností mi začaly dávat opravdový smysl a přinášet radost. Potřebovala jsem tento dlouhý měsíc bez každodenního Slunce, abych o to hlouběji mohla vstoupit do svého nitra a konfrontovat se.